Everywhere I go - 2. část

6. září 2014 v 19:07 | Katty Kagamine
Tento příběh je zaměřen na lásku mezi dvěma chlapci. Pokud Vás toto téma uráží, pohoršuje a nebo je v rozporu s Vaší vírou či morálním přesvědčením, prosím opusťte tuto stránku! Děkuji.

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové






Je zle, je zle… Opakovala si Hermiona v duchu, sledovala vyděšeně oba své přátele a zatímco Ron vypadal stejně zděšeně jako ona, Harry vypadal smířeně s tím, co mělo následovat.

Kráčeli tiše. Jeden z lapků držel Harryho ruku bolestivě za zády, aby se mu nepokusil utéct. Od úst jim šly obláčky páry, chladný únorový vítr je štípal do tváří. Obzvláště Harryho, jelikož jeho tvář nyní hyzdila nejen žihadlová kletba, ale i čtyři hluboké šrámy, které mu způsobil Šedohřbet svými drápy.

"Vítejte ve Wiltshiru. Pořádně se tu rozhlédněte, jisto jistě je to to poslední, co uvidíte." zahlásil jeden z lapků, když kráčeli dlouhou ulicí, a hlasitě se zasmál. Harryho ten smích rozčiloval, ale neřekl ani slovo. Věděl, že by to celou situaci jenom zhoršilo. Pouze zatínal ruce v pěst.

Uplynulo deset minut. Před jejich zraky se rozhostilo obrovské panství, tak nádherný dům Harry v životě neviděl. Byl tím tak ohromený, že na chvíli zapomněl, do jaké situace se s přáteli dostal. A to jeho vinou.

Lapkové je provedli branou, táhli je zahradou, která i v zimních měsících vypadala úchvatně. Ozdobné a upravované keře, fontány, sochy. A Harryho i přes to všechno zaujalo něco úplně jiného.

Harry se rozhlížel, jakoby po něčem pátral. Čím více se blížili ke dveřím domu, tím lépe k němu doléhaly líbezné tóny, velice známé melodie, hrané na piáno a vycházející z jednoho z pootevřených oken. Srdce mu poskočilo radostí. Ty jemné tóny měly na jeho duši i srdce ozdravný efekt, hladily ho a naplňovaly pocitem štěstí, jaký nepocítil již velmi dlouho. Zavřel oči a představoval si ty zručné prsty, jak kloužou po klávesách piána. Vnímal, jak tóny úderů do kláves sílily, klesaly, zrychlovaly se a zase se zpomalovaly. Znovu začal vzpomínat. Draco…

"Moc do toho tlučeš." zasmál se Draco stojící nad Harrym, jenž ho poprosil o pár lekcí hraní na piáno.

"Víš moc dobře, že pro to nemám takový cit, jako ty." odpověděl mu Nebelvír s lehce pobaveným hlasem, když právě zmáčkl klávesu tak silně, až piáno vydalo nelibý zvuk. Blonďáček protočil oči v sloup, nahnul se k tmavovlasému chlapci, položil jeho ruce do základní polohy a svými prsty naváděl ty jeho. Jeho dotyk byl tak jemný, téměř nepatrný. Jejich prsty společně klouzaly po klávesách, ale Harry, místo toho, aby dával pozor na své ruce, sledoval po očku soustředěný výraz svého přítele. Téměř ani nemrkal, jak hlídal své i Harryho prsty. Oddechoval klidně a tiše do jeho ouška, což Harryho nutilo se nepatrně chvět, až mu začalo příjemně mravenčit v podbříšku. Rty měl naprosto v klidu, bez žádného úšklebku a lehce oschlé. Nevnímal na sobě pohled svého přítele, soustředil se pouze na hudbu.
"Zase špatně, Pottere. Dávej trošku pozor, nechci tě to učit zbytečně." zabručel Zmijozel. Harry opět udělal chybu, a jelikož Draco nebyl trpělivým učitelem, rozčilovalo ho to. Potter se usmál. Místo toho, aby se opravil, se natočil ke svému příteli a bez jediného slova přitiskl své rty na ty jeho.

Harry vypadal jako omámený. Byl úplně mimo realitu, že si ani nevšiml, že už se dávno nacházejí ve vstupní hale onoho domu. Hermioně to dělalo starosti, ale nemohla s tím nic dělat. Harryho z přemýšlení probral až bolestivý dopad na kolena a donutil ho vzhlédnout od země. Nacházeli se už v jiné místnosti, která vypadala stejně velkolepě, jako celý dům i zahrada. Nábytek zdobený stříbrem, obrovské vázy s čerstvými květinami, nádherné koberce, obrazy po stěnách… Ale jeho zaujalo pouze obrovské bílé piáno uprostřed místnosti a osoba sedící za ním - Draco.

Spadl mu obrovský kámen ze srdce. Po takové době ho konečně viděl - živého a zdravého. Jako obvykle, když hrál na piáno, jeho pohled byl soustředěný. Sotva vnímal, co se dělo kolem něj. Jeho zkušené prsty klouzaly svižně po klávesách, oči se pohybovaly ve směru pohybu rukou. Oddechoval klidně, téměř nemrkal a plně se soustředil.

"Kdo je to?" líbezné tóny, které Draco hrál, byly přerušeny hlasitým výkřikem Bellatrix Lestrangeové. Až teď si Harry uvědomil, kolik lidí, mimo něj a Draca, se v místnosti nachází. Jeho přátelé, čtyři lapkové, Lucius Malfoy, Narcissa Malfoyová, již zmíněná Bellatrix a Červíček. Ten zrádce…

"Harry Potter, madam. Našli jsme ho na severu Anglie, schovával se s těma dvěma ve stanu." zahlásil jeden z lapků, který z těch všech vypadal nejtupěji, s chrochtavým smíchem. Draco poprvé za tu dobu, při zaslechnutí jména "Harry Potter", zvedl zrak od piána, ale hrát nepřestal. Jeho stříbrné oči se setkaly s těmi Harryho, ale přesto na sobě nedal znát jedinou známku radosti. Vlastně jakékoliv emoce. Jeho tvář byla absolutně bez výrazu, z čehož Harryho mrazilo v zádech a na sucho polknul.

"Harry Potter? Tenhle ohava? Děláte si z nás srandu?!" ozval se další hlasitý a naštvaný výkřik. Tóny piána konečně utichly a všichni stočili svůj pohled k Bellatrix.

"Jistěže je to on, podívejte se na tu jizvu!" zachraptěl jeden z lapků, uchopil neohrabaně Harryho za bradu a z čela mu odhrnul pár pramínků vlasů, které jeho jizvu, sotva viditelnou - díky oné žihadlové kletbě-, bezpečně ukrývaly.

"Má tu tvář tak znetvořenou, že tam žádná jizva nejde vidět. Děláte z nás blázny?!" zavřeštěla Bellatrix znovu a rozmáchla rukama. V jedné svírajíc svou hůlku, druhou nervózně ukazujíc na Harryho a jeho přátele.

"To bychom si nedovolili, madam." všichni čtyři lapkové upřeli provinile pohled k podlaze. Byli si tak jistí, že je to on. Že je to Harry Potter. Chlapec, na kterého byla vypsána vysoká odměna a chlapec, který se před časem vypařil jako pára nad hrncem a nikdo neměl ponětí, kam.

Nedalo se popřít, že tento kluk byl Potterovi více než podobný, ale ani Bellatrix, ani rodina Malfoyových si už nemohli dovolit šlápnout vedle. Pán zla je potrestal už mnohokrát, díky jejich omylům - zvláště co se Luciuse týče. Chtěli si být jistí, že je to skutečně kluk, kterého Pán zla tak vehementně hledá po celé Británii. Nemohli si dovolit další omyl, mělo by to pro jejich rodinu katastrofální následky. Ale mnohem horší následky by to mělo, kdyby toho kluka nechali jít a nakonec se ukázalo, že to doopravdy Harry Potter byl.

"Draco! Pojď sem!" Bellatrix obrátila pohled ke svému synovci. Tvářila se přísně, ale přesto naléhavě. Potřebovala i jeho úsudek. Bez něj by, jisto jistě, nedokázala dojít ke správnému rozhodnutí.

Draco se jako na povel, zpražený přísným pohledem své tety, zvedl od piána, zamířil k ní a s tichým povzdechnutím se zahleděl na tu trojici zoufalců. Bellatrix umístila svou ledovou dlaň na rameno vysokého, štíhlého a mladého muže a naléhavě na něj pohlédla.

"Je to Harry Potter, zlato? Znáš ho lépe než kdokoliv z nás. Podívej se na něj pozorně, dej si na čas a rozhodni." zapředla Bellatrix a pohladila svého synovce po zádech, zatímco on střelil očima po Harrym. Jejich pohledy se znovu střetly, ale ani v jednom z nich nebyly poznat žádné emoce. Jako kdyby se oba dívali na absolutně neznámou osobu. Draco se k Harrymu nahnul, zadíval se do jeho očí z blízka a jenom Harry mohl postřehnout, jak se mu v nich na vteřinu zablesklo. Co toto zablesknutí značilo, už ale věděl pouze Draco.

Mladý Malfoy dlouhou chvíli předstíral přemýšlení, až se s povzdechem narovnal a ironicky se zasmál.
"Pardon? Tohle že má být Potter? I já bych jeho roli sehrál líp. Jasně, je mu podobný, kdyby neměl tak zohavenou tvář, ale v očích nemá absolutně žádný výraz. Kdyby to byl pravý Potter, probodával by mě pohledem, i za cenu toho, že se prozradí. Jsem jeden z těch, které k smrti nenávidí. Nedokázal by se mi dívat takto přímo do očí bez jediné emoce." odfrknul si Draco a založil si ruce na hrudi.

"Jestli jste čekali, že za tohohle chudáka vás Pán zla odmění, tak je mi vás vcelku líto… Tohle Potter není…" pokračoval mladý Malfoy ve svém přesvědčování směrem k lapkům, kteří tam Harryho a jeho přátele přivedli. Poté se podíval na svou matku, jenž mu věřila každé slovo. I jeho otec vypadal přesvědčeně. Byl to přeci jeho oddaný syn, který Pottera vídal ve škole celých šest let, musel ho znát dobře. Bellatrix byla přesvědčená už od začátku, že by se Potter nenechal zajmout takto snadno, proto i ona lži svého synovce okamžitě uvěřila. Harry, ačkoliv na sobě nedával znát ani tu nejmenší emoci, byl ohromený tím, jaký vliv má Draco na svou rodinu, když chce. Vždycky bude tím zpropadeným a prolhaným Zmijozelem… pomyslel si Harry a kousnul se nepatrně do spodního rtu, aby potlačil úsměv, který se dral na jeho rty.

"JISTĚ ŽE TO JE HARRY POTTER! TEN KLUK LŽE!" rozkřikl se jeden z lapků a ukázal v zoufalém gestu na Draca, který se samolibě usmíval a kroutil hlavou.

"Jak se opovažuješ nazývat mého syna lhářem?!" poprvé za tu dobu se i Lucius Malfoy, který vypadal jinak, než si ho Harry pamatoval, přidal do rozhovoru a hned také zvýšil hlas. Vypadal příšerně, podle Harryho úsudku. Jeho oči byly rudé únavou, pod očima viditelné kruhy, tváře propadlé, vlasy neopečovávané a táhl z něho alkohol. Troska… prolétlo Harrymu hlavou, ale když pohlédl na Narcissu i na Draca, musel uznat, že oni nevypadali o moc lépe. Přestože o svůj zevnějšek, na rozdíl od Luciuse, dbali, únava na nich byla dosti patrná a strach s obavami se na nich také velmi podepsali.

"V tom případě, jak chcete vysvětlit to, že TIHLE TŘI vypadají přesně jako TIHLE TŘI na tomto plakátu?" zavrčel Fenrir Šedohřebet, vyndávajíc z kapsy pláště plakát s podobiznami zlatého tria, na které je vypsaná velmi vysoká odměna.

"Nenapadlo vás, že pravý Potter může mít prostě jenom něco za lubem? Nenapadlo vás, že mohl nechat tyhle tři, aby odvedli pozornost většiny smrtijedů, případně i Pána zla, jinam, zatímco on se bude snažit ho porazit?" do rozhovoru se opět vložil Draco, než stačil kdokoliv něco říct. Začal přecházet s hraným přemýšlením po obývacím pokoji Malfoy Manor a poklepával si bříškem ukazováčku na rty. Sakra dobrej herec…

"Pokud vím, je pár způsobů, jak vzít na sebe podobu někoho jiného. Co třeba mnoholičný lektvar? V kombinaci se žihadlovou kletbou by to mohlo zabrat hodiny, než bychom přišli na jejich pravou identitu. Hodiny navíc pro Pottera. Přemýšlejte o tom. Potter není takovej pitomec, aby se nechal zajmout a už vůbec ne takhle snadno!" pokračoval dál ve své lži a všichni v místnosti se zatvářili uznale. Něco na tom bylo, to se nedalo popřít.

"Každopádně bych rád zjistil, koho sem Potter takhle vyslal. Navrhoval bych je na pár hodin zavřít do sklepa, dokud účinky všech těch kouzel nevyprchají. Po pár hodinách se uvidí, jestli je to doopravdy Potter a pokud ne, jeho kumpáni nám snadno vlétli do pasti a budeme z nich moct dostat informace o tom, kde se Potter nachází." pokrčil ležérně rameny a všiml si, že jeho tetě se tento nápad více než zamlouvá. Ve tváři svého otce mohl vyčíst nadšení a hrdost, ale v matčině tváři vyčetl pouze obavy. Spoustu obav.
Nastalo ticho, jak si všichni zúčastnění srovnávali Dracova slova v hlavě. Draco střelil očima po Harrym, poté po Grangerové a nakonec po Weasleym. Všichni tři byli bledí hrůzou, ale jediný Harry se dokázal na Draca podívat. Jediný Harry mu věřil a doufal, že tyhle lži je dostanou z téhle kaše, kterou jim Harry sám navařil.

"Myslím, že Draco má pravdu. Nestane se nic, pokud počkáme pár hodin. Červíčku! Odveď ty tři do sklepa!" zahlásila Bellatrix chladým hlasem a jak nařídila, tak červíček udělal. Popadl všechny tři, provedl je delší chodbou, dolů po schodech… Co nevidět se za nimi zavřely a zamkly dveře sklepení.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama