Everywhere I go - prolog

22. srpna 2014 v 17:52 | Katty Kagamine
Tento příběh je zaměřen na lásku mezi dvěma chlapci. Pokud Vás toto téma uráží, pohoršuje a nebo je v rozporu s Vaší vírou či morálním přesvědčením, prosím opusťte tuto stránku! Děkuji.

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové






"Ty někam jdeš?" pronesl Ron do tiché, studené a pochmurné noci. Následoval svého nejlepšího přítele ven z Doupěte, a když už se zdálo, že nemá v plánu se vrátit, oslovil ho. Harry Potter se zarazil na místě a zklamáním přivřel oči. Velice se snažil, aby při svém odchodu nebyl nikým přistižen. Chtěl zmizet sám, nepozorován a bez rozloučení, které by jisto jistě velmi bolelo.

"Neviděl jsem ho tři měsíce, Rone." odpověděl Harry polohlasně. Hlas se mu třásl a byl zastřešený strachem a steskem. Pomalu se otočil na místě ke svému rudovlasému příteli, odtrhl zrak od země a zadíval se do jeho očí. "Mám o něj strach…" dokončil svou myšlenku a odmlčel se. Letní noční vánek si pohrával s jeho vlasy, padaly mu do tváře a on si ze všeho nejvíc přál, aby tu u něj byla jedna dotyčná osoba, aby mu neposlušné vlasy zastrčila za ucho a do něj mu šeptala slova útěchy. Místo toho se ale dočkal pouze lítostivého pohledu svého kamaráda, který, popravdě řečeno, nevěděl, co v tuto chvíli říct.

Ron Weasley byl zklamaný sám sebou. Ani po dlouhé odmlce nenacházel slova, která by jeho příteli mohla pomoci. A když už se nadechoval s prvními slovy, která mu přišla na jazyk, Harry ho přerušil.

"Celé noci zírám tupě do stropu, strachem nedokážu zamhouřit oči. Nebojím se Vol…"

"Neříkej to jméno!" Harryho myšlenka byla přerušena a on byl nucen na pár vteřin se odmlčet. Ron se toho jména bál, byl na to navyklý již od narození a při každém jeho vyslovení sebou nepřirozeně škubnul.

"… nebojím se ho ani z poloviny tak, jako se bojím toho, že se jemu něco stane." Harry dokončil svou větu. Na slovo "jemu" vkladl veliký důraz. Následovala další pauza v jejich rozhovoru, kdy si Ron pečlivě promýšlel každé slovo tak, aby jeho příteli nebylo ještě více ublíženo. Černovlasý chlapec před ním stál a vzhlížel k němu s pohledem, kterým ho prosil, aby ho nechal jít. V ruce žmoulal nervozitou kapesník a do očí se mu hrnuly slzy ze zoufalství.

"Ale on to takhle přeci chtěl… Draco. Nechtěl, abys ho vyhledával, Harry. Je to nebezpečné, mohl bys spadnout do nepříjemné pasti. Sám Draco ti to přeci říkal, proč ho tedy nechceš poslechnout?" zanaléhal Ron a přistoupil ke svému příteli blíže.

"Nemůžu. Musím za ním. Musím ho vidět. Musím vědět, že je v pořádku." i Harry naléhal a po tváři se mu svezla jedna samotou zahořklá slza.

"Ne dnes. Nahrával bys mu do karet. Počkej s tím pár dní." prohlásil Ron již tichým a klidným hlasem a svého kamaráda konejšivě objal. Po další chvíli přemlouvání se spolu nakonec vrátili do Doupěte. Každý do své postele, ale ani jeden z nich již oči nezamhouřil.

Harry se ponořil hluboko do svých myšlenek. Vzpomínal na doby, kdy mohl být pouze s Dracem, kdy spolu byli šťastní a neměli téměř žádné starosti. Vzpomínal na ty jeho ostré rysy, na jeho zářivý úsměv, na jeho arogantní pohled, když ho někdo urazil. Vzpomínal na to, jak roztomile krčil nos nad věcmi, které se mu ani trochu nezamlouvaly. Byl to pitomec, který dbal o svůj zevnějšek více než o cokoliv jiného. Ale byl to pitomec, do kterého se Harry zamiloval. Chyběl mu. Chyběly mu ty jeho ladné pohyby, jeho tichý, ale přesto ostrý hlas. Chyběl mu chlad jeho dlaní, ten pevný stisk, bledá sametová pleť a ty měkké rty, které mu věnovaly horké a sladké polibky… A tohle všechno rozbila ta proklatá válka. Dříve si Harry myslel, že Malfoye nenáviděl. Ale pravdou bylo, že jediný, koho doopravdy a ze srdce nenáviděl, byl Voldemort. Již před lety rozbil Harrymu jedno silné pouto - s jeho rodiči - a teď se o to pokoušel znovu.

Zatímco Ron ležel ve své posteli a bedlivě ho pozoroval, aby se náhodou znovu někam nevytratil, Harry si před očima živě vybavoval Dracovu usmívající se tvář. V zoufalém gestu si mnul oči, jako kdyby se chtěl snažit potlačit další příliv slz, které se mu draly do očí. Teprve až krátce nad ránem byli oba schopní konečně usnout.

Když tmavovlasý chlapec otevřel oči, pokoj již zaplavovalo příjemné teplo a světlo slunečních paprsků. Promnul si unavené a bolavé oči, v naučeném gestu sáhl na noční stolek pro své brýle a nasadil si je. Konečně viděl zase ostře a při pohledu proti slunci si mohl všimnout, jak se pokojem vznáší zrnka prachu. Ronova postel byla již dávno prázdná, ale přesto neustlaná a z pootevřeného okna se k Harrymu linula příjemná vůně oběda, který připravovala paní Weasleyová již od brzkého rána.

S velkým sebezapřením se vyškrábal z postele na nohy, dostatečně se upravil a nasadil svůj typický falešný úsměv. Nesnášel, když ho ostatní litovali a tato přetvářka ho před jejich slovy a pohledy lítosti chránila.

"Dobré…" když Harry scházel schody dolů do kuchyně, která byla lidmi narvaná téměř k prasknutí, a chtěl všem popřát dobré ráno, při pohledu na hodiny se zarazil. Bylo již dvanáct hodin. To doopravdy spal takto dlouho?

"…poledne." doplnil.

K Harrymu se dostal tichý, ale pobavený smích Hermiony a Ginny, které společně loupaly brambory u stolu. Bill a pan Weasley mu pokynuli hlavou a Fleur mu s milým vílím úsměvem zamávala na přivítanou.

"Harry, drahoušku, jak ses vyspal? Přikázali jsme dnes Ronovi, aby tě nechal spát dlouho. Všimli jsme si, jak jsi v poslední době unavený. Je to už lepší?" paní Weasleyová, postarší a velmi milá a starostlivá dáma, se k Harrymu přihnala okamžitě, jak zaslechla jeho hlas. Harry se rozpačitě zasmál a přikývnul.

"Ano, mnohem lepší. Děkuji." zahlásil Harry a bez dalších slov se protáhnul kuchyní a vyšel ven z domu na dvůr. Tam už Ron se svými bratry, Fredem a Georgem, připravovali stoly k obědu, aby se mohli všichni najíst jako jedna velká a spokojená rodina.

Harryho to poslední dobou tížilo hodně na srdci. Byla válka, Voldemort každým dnem sílil, ale Weasleyovi se stále tvářili, jako kdyby se nic nedělo. Právě v tuto chvíli by měl hledat viteály, ne vysedávat u oběda a dělat, že na všechno špatné zapomněl. Weasleyovy miloval, nahrazovali mu rodinu, kterou nikdy neměl, ale tyto rádoby poklidně šťastné dny nesnášel. Z Denního věštce se denně dozvídal jména nezvěstných, nebo dokonce mrtvých kouzelníků. Draco Malfoy byl bůh ví kde, zbylé viteály byly bůh ví kde, Voldemort byl bůh ví kde. A on se chystal k obědu, na který neměl ani při nejmenším chuť…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama