Drarry - Přání

9. června 2014 v 20:55 | Katty Kagamine
Tento příběh obsahuje náznak lásky mezi dvěma chlapci. Pokud Vás toto téma uráží, pohoršuje a nebo je v rozporu s Vaší vírou či morálním přesvědčením, prosím. opusťte tuto stránku! Děkuji.
Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové.




"Kruci, Malfoyi, proč mě nenecháš být?" zavrčel Harry na Draca, který ho následoval ze dvora školy až do jídelny.

"Nelíbilo se ti to? Chtěl jsem ti udělat radost…" hlesl blonďáček zklamaně. Již několik týdnů se snažil Harrymu splnit vše, co mu na očích viděl.

"Vloupal ses do mého pokoje a strop přeměnil na letní oblohu. Vloupal ses mi do pokoje!!" zdůraznil Nebelvír, aniž by tušil, co k němu Draco cítil a proč takové věci dělal.

Skutečnost byla taková - Draco Malfoy se zamiloval do Harryho Pottera. Udělal by cokoliv na světě, jen aby ho viděl se usmívat, jen aby ho viděl šťastného. Naproti tomu Harry viděl Draca stále jako svého nepřítele, i když nemohl popřít, že se mu ten jeho zájem zamlouval. Zamlouval se mu moc, ale nikdy by si to nepřiznal. Ne dokud měl zdravý rozum.

"Ráno sis stěžoval, že neustále prší a že si toho sluníčka vůbec neužiješ…" objasnil blonďáček šeptem situaci a se skleslým výrazem vstoupil do jídelny jako první, přičemž Harrymu podržel dveře. Harry s povzdechem vešel dovnitř a bez dalších slov se usadil vedle svých přátel k Nebelvírskému stolu.

"Nejprve mi poslal krabici plnou čokoládových žabek. Pak se dožadoval toho, že mi ponese učebnice, abych se s tím sám nemusel tahat. Dnes dopoledne se mi vloupal do pokoje. Co to bude příště?" zavrčel Harry směrem ke svému nejlepšímu kamarádovi. Ron nad tím jenom pokrčil rameny a dál se věnoval své porci pečeného kuřete.

Dny plynuly a Harry si na Dracovu pozornost začínal zvykat. Každé přání, které během dne vyslovil, mu bylo splněno. Draco s ním zacházel jako s pokladem, ač to u něj bylo nezvyklé, a Harry pomalu ale jistě začínal tuto jeho péči brát jako samozřejmost. Dokonce mu přestávala vadit i Malfoyova neustálá společnost.

***


"Výborně. Takže vy si jdete do Prasinek a mě tu necháte." zamumlal Harry rozčíleně.

"Tak… Já tu s tebou můžu zůstat, Ron může jít sám se Seamusem a Deanem." přitakala Hermiona, když shledala Harryho napůl zklamaný a napůl naštvaný výraz ve tváři.

"Klidně jděte spolu… Možná, že se najde někdo, kdo se mnou stráví dnešní den." zahlásil Harry poměrně hlasitě, aby se jeho hlas nesl až ke Zmijozelskému stolu, konkrétně ke Dracovi.

Toho dne už ale Harryho přání nikdo nevyslechl. Nebyl tu nikdo, kdo by mu ho splnil a to ani další den po tom. Ani v sobotu, ani v neděli a ani další tři dny poté. Harry Draca už téměř nevídal. Draco na hodiny nechodil, snídaně a obědy vynechával a jen občas ho mohl Harry zahlédnout u večeře, kde velmi neobvykle seděl u kraje Zmijozelského stolu, co nejblíže k východu z jídelny, a s nikým se nebavil. Harry si dokonce i na tu dálku stačil všimnout jeho propadlých tváří, řidších vlasů a dokonce i toho, jak na něm jeho školní oblečení viselo.

Na první pohled by člověk řekl, že se nic nezměnilo. Možná si jen Draco prošel nějakou chřipkou a právě proto vypadal tak, jak vypadal. Ale Harry ho posledních pár týdnů sledoval velmi pečlivě a ani Dracova úhledně uvázaná kravata, čistá košile a pečlivě učesané vlasy, nemohly Harryho oklamat. Věděl, že něco není v pořádku.

Od té doby šly Harryho dny z kopce a o to hůř se cítil, když Draca za celý další týden nezahlédl ani jednou. Jeho nálada byla zase hluboko pod bodem mrazu, s nikým se nechtěl bavit, a když už musel, odsekával pouhé strohé odpovědi. Přestal chodit dokonce i na vyučování a všechen volný čas trávil v knihovně.

Když o týden později přišel Harry do Velké síně na snídani, už na první pohled se jevilo, že nic není tak, jak má. Studenti u Zmijozelského stolu seděli co nejblíže u sebe a tvářili se smutně, zatímco u ostatních tří stolů se vedla vášnivá debata doprovázená různými dramatickými gesty.

"O něco jsem přišel?" optal se Harry vcelku nezaujatě, když loudavým krokem došel ke shluku Nebelvírů u jejich stolu.

"Ty to ještě nevíš?" jako první se na Harryho otázku ozval Seamus, školní drbna Seamus. "Malfoy je na ošetřovně. Prý je to tak vážný, že si ho rodiče za pár dní odvezou domů. Schválně… Kdo si myslí, že zase jenom simuluje?" zahlásil Seamus zvesela, zatímco Harryho polilo odporné horko a nebyl schopný jakéhokoliv slova. Zatímco půlka Nebelvírů na Seamusovu otázku zvedla ruku, Harrymu se v hlavě začaly rodit ty nejčernější myšlenky, až si z toho musel na okamžik sednout, jak se mu udělalo slabo.

"Je ti něco, Harry?" optal se ho následně Ron, když postřehl, jak Harryho tvář z ničeho nic zbělela.
"Není mi dobře." pípl Harry tiše na odpověď a bez nějakého dalšího slova se nepozorovaně odploužil z jídelny.

Takže to byla pravda. Draco celou tu dobu bojoval s nějakou nemocí a soudě podle toho, co právě viděl v jídelně, to nebyla pouhá chřipka. Harryho domněnky se najednou potvrdily a teď jeho tělo začal ovládat strach a zoufalství.

Harryho slabost najednou ovládla jeho kolena, která se mu s každým krokem začala podlamovat, i jeho plíce, díky čemuž se s každým krokem mohl nadechnout jen nepatrně a trhavě. A i přesto, že musel sám sebe dlouho přemlouvat, jeho slabé nohy ho nakonec přeci jen začaly nést ke dveřím ošetřovny. Každičký krok se mu zdál nekonečný, a čím víc se blížil k ošetřovně, tím víc byly jeho nohy těžké a přestávaly ho poslouchat.

Před dveřmi ošetřovny zaváhal a zamyslel se. Nebyl si jistý, zda ho Draco rád uvidí. Za poslední měsíc se k němu nechoval zrovna nejlíp. Nakonec si Harry uvědomil, jak moc mu Draco chybí a jak moc chce, aby mu byl na blízku.

"Přejete si něco, pane Pottere?" z myšlení ho ale vytrhl tichý hlas madam Pomfreyové, která akorát nesla na ošetřovnu tác s připravenými léky pro své pacienty.

"J..já.. já.. Jen jsem... Doslechl jsem se, že tu leží Dra..-… chci říct… Malfoy." vykoktal ze sebe Harry, načež si ho sestra začala měřit podezíravým pohledem.

"Chcete se za ním jít podívat?" optala se sestra nakonec, když zřejmě usoudila, že Harry nemá žádný postranní úmysl a že Draca nechce během spánku udusit polštářem.

"Ano, prosím." pípl Harry na odpověď a lehce přikývnul. Sestra se jen slabě pousmála.

"Víte, pane Pottere. Pan Malfoy na tom není vůbec dobře, tak se prosím vyvarujte hlasitým zvukům, případně prudkým pohybům a nevystavujte ho žádnému stresu. To je to poslední, co teď potřebuje…" řekla sestra tiše a aniž by Harryho blíže seznámila s tím, co Dracovi je, vzala za kliku a spolu s ním vešla dovnitř.

"Leží támhle, na konci. Určitě vás rád uvidí. Prozatím za ním chodila jen slečna Parkinsonová." šeptla k Harrymu sestra. Harry se hned vydal na konec místnosti, kam sestra ukázala. Jeho nohy opět začaly být těžké, čím víc se blížil k Dracově posteli.

Už z dálky několika metrů mohl Harry vidět, jak Draco nehybně ležel na své posteli. Ruce měl bezvládně položené podél svého těla, ztěžka oddechoval a oční víčka, která měl zavřená, se mu díky slunečním paprskům, které dopadaly na jeho tvář, chvěla. Tváře měl ještě více propadlé, než když ho viděl naposledy a kruhy pod jeho očima byly ještě víc patrné. Dokonce i jeho vlasy se zdály být spíše bílé, než blond. Harrymu se při tomhle pohledu, na svého někdejšího soka, na okamžik zastavilo srdce.

Zdálo se, že blonďáček spal, proto si Harry tiše přitáhl k jeho posteli židli a posadil se. Tak moc ho chtěl probudit, tak moc mu chtěl říct, že je u něj, tak moc chtěl zjistit, co je špatně, ale nakonec usoudil, že bude dobré, když se Draco pořádně vyspí.
"Omlouvám se. Dnes tě nebudu moci udělat šťastným, Harry." zašeptal blonďáček o pár minut později, aniž by otevřel oči a podíval se, kdo vedle něj sedí.

Nebelvírovi poskočilo srdíčko, když uslyšel jeho hlas. Tak tichý a smutný, až se mu z toho draly slzičky do očí. "Jak víš, že jsem to já?" optal se Harry po chvilce s bramborou v krku a už teď si uvědomoval, že si nepřeje nic jiného, než aby se Draco uzdravil.

"Tvá vůně. Poznal bych tě vždy a všude. Krásně voníš." zašeptal blonďáček tiše na odpověď a i přes to, jakou mu to dalo zřejmě námahu, otevřel očka a na Harryho se mile usmál.

Nebelvírovi se dnes již podruhé zastavilo srdíčko, při pohledu do Dracových očí. Tyhle nádherné oči, které dříve po Harrym metaly blesky, byly dnes bez života. Tyhle oči, které se na Harryho ještě před pár týdny dívaly s láskou, byly nyní zarudlé od únavy. Stejně tak Dracovy rty, které se obvykle kroutily do zlověstného úšklebku, byly nyní popraskané a ztrácely svou zdravou barvu. A i přesto všechno se Draco dokázal usmívat.

Harry se na něj posmutněle díval, neschopný jakéhokoliv dalšího slova. Netušil, co by mohl v tuhle chvíli říct, stejně jako netušil, zda se Draco vůbec někdy vyléčí.

"Mám rakovinu." hlesl po chvilce Zmijozel, když postřehl, jak si ho Harry prohlíží. "Za dva dny si pro mě přijedou rodiče a odvezou si mě domů. Sice budu pod dohledem lékařů, ale bojím se, že tohle je naposledy, co spolu mluvíme." doplnil Draco po chvilce šeptem. Jeho hlas se nechvěl, měl spoustu času o tom všem přemýšlet a spoustu času se smířit s tím, že tohle jsou pravděpodobně jeho poslední dny života.

Harry ho jen v tichosti poslouchal a nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel. Nechtěl tomu věřit. Jediné, co chtěl, bylo, aby ho někdo štípl do tváře a z tohohle odporného snu ho probudil. Před pár týdny si myslel, že dokáže všechno. Lítal si hlavou v oblacích, ale teď ho tahle slova dost ošklivě srazila k zemi. Zase si přišel jako ten vystrašený prváček, který se před pěti lety dozvěděl o kouzelnickém světě. Přišel si úplně stejně ztracený a vystrašený z budoucnosti a právě teď, v tu nejmíň vhodnou chvíli, si konečně přiznal, že se do Draca zamiloval.

"To nemůžeš. Nemluv takhle, určitě se uzdravíš a všechno bude zase jako dřív." pípl Harry zoufale, jako by se snažil sám sebe utvrdit v tom, že všechno dobře dopadne. V zoufalém gestu chytil Draca za ruku a proplet s ní prsty. Na to se blonďáček jen smutně usmál.

"Škoda, že jsme se nedali dohromady dřív. Mohl jsem si poslední dny s tebou pořádně užít a umřít šťastný." hlesl Draco, načež se Harrymu spustil proud slz z očí, ale zároveň se mu zase rozproudila krev v žilách.

"Přestaň! Přestaň takhle mluvit, přestaň to vzdávat. Sakra jsi přece Malfoy! Vzdal jsi to snad, když jsem tě poprvé porazil ve famfpálu? Ne. Začal jsi o to víc trénovat, trénoval jsi i v zimě a za deště, jen abys mi nakopal zadek. Tak se sakra seber a ukaž mi, že nejsi bábovka, Malfoyi. Seber se a opovaž se mě tu nechat samotného. Nikdy ti to neodpustím, jestli mě tu necháš! Sakra Malfoyi, já tě miluju!" zahlásil Harry a i přes sestry přísný zákaz, zvýšil na Draca hlas. I blonďáčkovi se nyní hnaly slzy do očí, a i když musel vyvinout velkou námahu, vyškrábal se do sedu a pevně Harryho objal.

Nikdo z nich dlouhou dobu neřekl ani slovo, pouze se objímali. Dracův stisk sice postupem času slábnul, ale neodtáhl se od Harryho ani na vteřinku. Konečně se cítil v bezpečí, když mohl cítit Harryho teplo a vůni a podvědomě cítil, jak mu to dodává víc odvahy a možná i naděje.

"Slib mi, že mě tu nenecháš…" hlesl po chvilce zoufale Harry do blonďáčkova ramene.

"To ti slíbit nemůžu, Harry… Ale můžu ti slíbit, že se pro to pokusím udělat všechno." odpověděl blonďáček šeptem a pomalu Harryho pustil. Byl už tak vyčerpaný, že si potřeboval opět lehnout. "Miluju tě, Harry." šeptl Draco hned, jakmile si lehnul na záda a na Harryho se sladce usmál. Harry mu úsměv opětoval.

"Smím tě políbit?" optal se po chvilce tiše Harry, i když Draco už dávno opět zavřel oči a odpočíval.

"Prosím." šeptl blonďáček s úsměvem a přikývl.

Jejich rty se konečně spojily. Draco mohl cítit teplo a měkkost Harryho rtů, zatímco Harry cítil lehkou hrubost Dracových popraskaných rtů a jejich chlad. I přesto to byl nejkrásnější polibek jak v Harryho, tak v Dracově životě. V tu chvíli si blonďáček poprvé za celou dobu své nemoci řekl, že to vzdát nesmí. Neodpustil by si to.

O dva dny později byla Dracova postel na ošetřovně prázdná a Harry začal být ještě víc smutný, než doposud. Celé dva dny strávili spolu a začali se trošku víc poznávat. Harry utěšoval Draca s tím, že to zvládne a Draco musel Harrymu slibovat, že to nevzdá. Toho rána se ale nestihli ani rozloučit, a když Harry za Dracem před snídaní přišel, byl už pryč.

Nebelvír se na svůj příslib začal opět věnovat studiu a snažil se opět zařadit do normálního života ve škole. Bez Draca to ale šlo těžko.
Dny plynuly. Harry každý den před spaním přesvědčoval sám sebe, že je jeho milovaný v pořádku a že to určitě zvládne. Dny se ale začaly měnit v týdny a týdny v měsíce, až přišel konec roku a blížily se prázdniny. Harry za celou tu dobu ale nedostal o Dracovi ani jednu zprávu a díky tomu začínal pomalu pochybovat, že všechno bude dobré. Přesto ale stále doufal.

Velké prázdniny byly pro Nebelvíra utrpením. Každou noc měl noční můry, nejedl a nepil, téměř ani nespal, jeho oblečení na něm viselo jako kusy hadrů a jeho vztah k Dursleovým tomu všemu nijak nepomáhal. Na konci prázdnin už ani nevěřil, že by tahle "pohádka" mohla mít dobrý konec. Jedinou útěchou mu byli jeho přátelé, kterým se během prázdnin svěřil se svým trápením.

Hermiona Harrymu posílala každý druhý den dopis plný slov útěchy a porozumění. Harry jí byl za to nesmírně vděčný, jelikož právě díky ní neztrácel všechnu naději a věřil.

***

Blížila se jedenáctá hodina, když se Harry po dvou měsících, s Ronem a Hermionou po boku, konečně zase ocitl před Bradavickým expresem. Na nástupišti jako každý rok vládnul chaos, všichni na sebe pokřikovaly a ze všech stran se ozývalo houkání sov. Harryho tento rok ale nic z toho nezajímalo. Neklidně prošel celé nástupiště třikrát sem a tam, ale po Dracovi nebylo nikde ani památky. Zastavil se dokonce i u hloučku studentů ze Zmijozelu, ale ani oni o něm nic nevěděli.

"Zvláštní. Ještě nikdy se nestalo, abych jel do Bradavic bez jediné urážky od něj." posmutněl Harry s povzdechem, když se sklesle vrátil ke svým přátelům a naposledy se rozhlédl po nástupišti.

"Nemysli na to, Harry, takhle se přes to nikdy nepřeneseš." odpověděl mu Ron stejnou větou, jakou mu řekl už snad milionkrát. Pro Rona to byla rána, když se mu Harry svěřil a do teď netušil, co by na to měl Harrymu říct. "Kromě toho… Měl by ses dívat lépe." zahlásila Hermiona s úsměvem a ukázala prstem směrem k přepážce. Harrymu poskočilo srdíčko v naději a poplašeně se otočil. A opravdu…

Nikdy se necítil šťastněji, jako teď, když u přepážky zahlédl Draca. Harry okamžitě vyskočil z vlaku a rozběhl se jeho směrem. Draco mu vyrazil naproti.

"Připraven na nový školní rok?" optal se Draco s úsměvem, když se konečně dostal k Harrymu. Ten jenom přikývnul.

"Asi bych byl bláhový, kdybych si myslel, že se k nám připojíš, co?" uchechtl se Harry a podíval se na Draca dolů. Byl bledší než obvykle, tváře měl stále propadlé a jeho oči vypadaly jako bez života. Seděl na vozíčku, jeho dlouhé a pohublé prsty se ovíjely kolem jeho kol a přes své, pravděpodobně ochablé, nohy, měl přehozenou kostkovanou zelenou deku. Vůbec nevypadal jako Draco Malfoy, kterého Harry znal. Ale byl naživu a to bylo pro Harryho to hlavní.

"Bohužel, jak vidíš. Ještě nemůžu ani pořádně chodit. Ale do Vánoc bych se snad mohl vrátit." odpověděl Draco s úsměvem. I přesto, že seděl na vozíčku, stále byl bledší než obvykle a pohublý, Harry věděl, že to nejhorší mají za sebou a že tahle pohádka nakonec skončí dobře.

"V tom případě mi slib, že mi budeš psát." zaprosil Harry, když ho Draco doprovázel k vlaku.

"Budu se snažit ti psát minimálně každý druhý den." přislíbil Draco a usmál se nahoru na Harryho. Právě za tenhle úsměv by byl Harry schopný dát cokoliv. Tenhle nádherný úsměv, který si Draco dokázal udržet i přes to, co všechno se mu za poslední měsíce dělo.

"Miluji Tě, víš to?"

"Málem ses přizabil při skoku z vlaku, když jsi za mnou běžel. Ano, vím to."

Oba se zasmáli a dlouze se políbili.

"Taky Tě miluji." odpověděl blonďáček ve chvíli, kdy se ozvalo zapískání, upozorňující na brzký odjezd vlaku do Bradavic. Harry spěšně nastoupil do vlaku a z okna Dracovi zamával. Ten mu zamával nazpátek a díval se za vlakem, dokud mu nezmizel z dohledu.

A tak se Harrymu splnilo další a největší přání v jeho životě.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Anezz Anezz | 12. srpna 2016 v 21:52 | Reagovat

Páni, je to skvělý O_O dokonce jsem se u toho i rozbrečela :-( ale pak ten happy end :-D prostě jedním slovem BOŽÍ <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama