Drarry - My sweet prince

5. listopadu 2012 v 17:24 | Katty Kagamine |  My sweet prince
Tento příběh je zaměřen na lásku mezi dvěma chlapci. Pokud Vás toto téma uráží, pohoršuje a nebo je v rozporu s Vaší vírou či morálním přesvědčením, prosím opusťte tuto stránku! Děkuji.

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové.


Pairings: Dean Thomas & Harry Potter / Draco Malfoy & Harry Potter

Vypráví Draco:
*Tak chladná noc* pomyslel jsem si, když jsem se za svitu měsíce procházel po Bradavických chodbách. Zastavil jsem se u jednoho z oken a vzhlédl k obloze. *Úplněk… při úplňku nikdy nemůžu usnout*. Z přemýšlení mne vytrhlo šustění cizího pláště. Evidentně jsem dnes nebyl jediný, kdo nemohl usnout. Odtrhl jsem zrak od oblohy a podíval se směrem ke schodišti, po kterém právě stoupala tmavá postava. Šla mým směrem, ale zarazila se, když mne zahlédla. Chvíli jsme se na sebe dívali, pak se otočila a ztratila se ve tmě. I přes tu tmu jsem ale poznal, s kým jsem měl tu čest. "Potter…" vyklouzlo tiše z mých úst…


Ráno bylo snad ještě mrazivější, než noc. Probudil jsem se brzy, všichni ještě spali. Oblékl jsem se a vydal se na snídani. Ani ve velkém sále nebylo živo, stejně jako v celém hradě. Usadil jsem se na své obvyklé místo. Z mísy s ovocem jsem si vzal zelené jablko a líně se do něj zakousl. Civěl jsem tupě do protější zdi a přemýšlel. *Jaké by to bylo? Jaké by to bylo, kdyby Potter tenkrát v prvním ročníku přijal mé přátelství? Co kdyby ho ten plesnivý klobouk poslal tam, kam měl? Byli bychom přátelé?*

Z přemýšlení mě vytrhl hlasitý smích. Hlasitý smích Deana Thomase. Pohlédl jsem ke dveřím, od kterých právě Dean přicházel. On i jeho přítel. Ruku v ruce. Povzdechl jsem si nad tímto obrazem a raději sklopil hlavu. *Mohl bych být na jeho místě, kdyby Potter tenkrát přijal mé přátelství? Mohl bych Deana zastoupit?* Posmutněl jsem… Sedli si přímo naproti mně. *To mi snad dělají naschvál?! *
"Vážně?! Páni, jsi tak úžasný, Deane!" rozlehlo se po celém sále. *No jasně, Dean je tak skvělý! Božský Dean co všechno svede. * Dlouhou dobu jsem si to nepřiznával… Tak moc chci být na jeho místě. Ano, Draco Malfoy žárlí na Deana Thomase… Jak hluboko jsem klesl.?!

To jejich hloupé milostné tokání se už nedalo vydržet. Prudce jsem se zvedl od stolu a odešel ze sálu s hlavou sklopenou a s rukama zatnutýma v pěst. Ve dveřích jsem se srazil s Pansy.
"Páni Draco, jak dlouho už jsi vzhůru?"
"Není to jedno?" procedil jsem mezi zuby a pokoušel se co nejrychleji zmizet. Do vyučování zbývaly ještě dvě hodiny. Oblékl jsem si tedy teplý svetr a vyšel z hradu ven. Vylezl jsem si na strom, který stál uprostřed nádvoří. Posadil jsem se, co nejvýš to šlo, a zadíval se na oblohu. *Brzy přijde zima*. Při tom pohledu se mi draly slzy do očí. *Malfoyové nebrečí* . Zavřel jsem oči a nechal se unášet vzpomínkami.

Měl jsem rád pátky. Byl to jediný den, kdy jsme měli společné hodiny s Nebelvírem, na které Thomas nechodil. Hodiny lektvarů. Hodiny lektvarů, které jsem nesnášel, ale byl jsem schopný je přetrpět. Přetrpět je díky těm smaragdovým očím…
"Máte zase zpoždění, pane Pottere!" procedil Snape mezi zuby.
"Já vím, profesore, omlouvám se. Už se to nestane."
"Strhávám Nebelvíru pět bodů! Pottere, sedněte si vedle pana Malfoye a nezdržujte, už tak jsme dost pozadu!" Snape už jen mávl hůlkou, přičemž se na tabuli objevilo zadání. Harry měl zarudlé oči, pravděpodobně od pláče. Nebylo to poprvé, co přišel na hodinu takhle pozdě.
Všechny potřebné ingredience jsem už připravil na stůl, a jakmile se objevilo zadání, dal jsem se do práce. Nechtěl jsem s Harrym navazovat oční kontakt, bůh ví, co všechno by v mých očích vyčetl...
"Tys mu to neřekl?" zašeptal Potter směrem ke mně.
"Co bych měl komu říct?" odpověděl jsem mu a neměl ani páru, o čem to mluví.
"Snapeovi…o včerejšku… Myslel jsem, že ti dělá dobře dostávat mě do průšvihů." Nad tímhle jsem se trošku zasmál.
"No, Pottere, ne, že by mě nelákala představa toho, jak utíráš v knihovně prach, ale já jsem na té chodbě taky neměl co dělat. Bylo by to hloupé, nemyslíš?"
"To mě…nenapadlo." ...
Ta dvouhodinovka lektvarů mi přišla šíleně dlouhá, ale přitom neskutečně krátká. Tak rád bych ho měl blízko sebe o něco dýl. Třeba už navždy…

Snídaně, obědy, večeře a vůbec všechno, kde byl přítomen i Dean, pro mě bylo utrpením. Proto jsem vynechával obědy a na večeřích i snídaních se zdržoval co nejkratší dobu. Jen dneska jsem se musel na večeři zdržet a pořádně se najíst. To kvůli Pansy. Hučela do mě, že vůbec nejím a jsem ještě hubenější, než jsem býval. Opravdu jsem neměl za potřebí to dál poslouchat, tak jsem se raději pořádně najedl , aby už byl pokoj.

Druhý den jsem snídani vynechal úplně a šel jsem si zase sednout na strom uprostřed nádvoří. Bylo opět velmi chladno. Mlčky jsem pozoroval všechno kolem - šprty samotáře, shluk uječených slepic, zamilované páry. Mám přátele, ale v tu chvíli jsem si přišel tak sám... V ten okamžik se rozletěly dveře a z nich vyběhl naštvaný Potter. Byl celý rudý, a když přišel trochu blíž, všiml jsem si, že opět pláče.
"Něco tě žere, Pottere?" zvolal jsem a seskočil ze stromu.
"Sklapni Malfoyi, nic ti do toho není, tak se nestarej!"
"A co když se chci starat?" v tu chvíli se na mě prudce otočil a probodl mě pohledem.
"Proč bych ti měl říkat, co se mi stalo? Aby ses mi mohl posmívat?! Jsi ubožák Malfoyi! Opravdu nemám potřebu si vylívat srdce zrovna tobě, ty vyšinutá, po stromech lezoucí blondýno!" znovu se prudce otočil a už chtěl odejít. Chytil jsem ho za rukáv a narazil ho na strom. Naklonil jsem se nad něj a díval se mu zpříma do očí. Viděl jsem v nich zděšení - tuhle reakci zřejmě nečekal.
"Máš pravdu, proč by mě měly zajímat problémy nějakého rozcuchaného blbečka? Asi jsem jen chtěl zpestřit svůj nudný život…" Vypadal teď ještě vyděšenější. Naposledy jsem se mu podíval do očí. Nechal jsem ho tam jen tak stát a chystal se k odchodu.
"P-pohádal jsem se s…s Deanem… Zase…" překvapilo mě to. Ne to, že se hádají, ale to, že se se mnou po všech těch úrážkách chtěl ještě bavit. Každopádně mi tato informace rozjasnila celý den. Usmál jsem se. "Že by Dean Thomas nebyl až tak úžasný?" Na tuhle otázku mi Harry odpověděl vytřeštěnýma očima a rázem zrakem sklopeným k zemi. "Měls pravdu, Pottere, nic mi do toho není." Nechtěl jsem ho už víc trápit, proto jsem se otočil a odebral se do Zmijozelské společenské místnosti.

Od toho dne, co jsem s Potterem naposledy mluvil, uběhly už týdny. Čím dál tím častěji jsem ho vídal v slzách. Trhalo mi to srdce, ale právě teď jsem s tím nemohl nic udělat.
Byl opět úplněk a já jako obvykle nemohl usnout. Oblékl jsem se teple a vydal se na noční toulky Bradavicemi. Věděl jsem, že i on se tu bude někde toulat. Stejně jako každou noc za úplňku…

Vypráví Harry:
*Konečně, dnes je úplněk. Tak dlouho jsem na tenhle den čekal. * Už je to téměř měsíc, co jsme spolu mluvili. Od toho dne na něj nemohu přestat myslet. Od toho dne jsem z něho nemohl spustit oči. Z té bledé, bezchybné kůže, z těch popraskaných, ale přesto dokonalých rtů, z toho stříbrného, spalujícího pohledu. Toho všeho jsem si všiml už dříve, ale od onoho dne po tom toužím. Toužím se dotknout těch blonďatých, hladkých vlasů, toužím políbit ty dokonalé rty, toužím ho obejmout a nechat se unášet jeho vůní.

Když už všichni spali, vydal jsem se na chodby a doufal, že i on tu dnes bude. Vzal jsem si s sebou pobertův plánek, abych ho mohl lépe najít... Jak jsem si myslel - pohyboval se v těch místech, kde jsme se potkali už minule. Bylo to jeho oblíbené místo i přes den. Když zrovna nesedával v koruně stromu, byl určitě tam. Rozeběhl jsem se k tomu místu, ale kousek před cílem jsem se zarazil. *A co mu řeknu, když se tam z ničeho nic tak přiřítím? "Ahoj Draco, pamatuješ, jak jsi mě narazil na ten strom? V tu chvíli jsem se do tebe asi zamiloval, vtipný co?" Co jsem si kruci myslel? Že k němu jen tak přitancuju a budeme spolu šťastní až do konce života? * Z přemýšlení mě ale vyrušil zvuk kroků. Polekaně jsem se podíval na plánek. Stál blízko. Hodně blízko. Já ho ale neviděl. Měsíc právě zastínil jeden z mraků a nastala černočerná tma."Zvláštní, že se vždycky potkáme tady. Nemyslíš, Malfoyi?" zvolal jsem do tmy. Byl jsem nervózní. Můj tep i dech se zrychlili. Odpovědi jsem se nedočkal. Po chvíli hrobového ticha se na obloze opět rozzářil měsíc. Draco stál naproti mně. Já prudce oddechoval. Lehce naklonil hlavu doprava a prohlížel si mě. Neříkal nic, jen se díval, což mě znervózňovalo ještě víc. Polkl jsem na prázdno a čekal.
"Pottere… " vyklouzlo potichu z jeho úst. Měl jsem pocit, že omdlím. "Hádám, že při úplňku taky nemůžeš spát…" Nevěděl jsem, co dělat. Choval se zvláštně. Na Malfoye až moc zvláštně - byl klidný a nesnažil se nijak zaútočit na mou osobu. "N-ne…to nemůžu." Nad mou odpovědí se jen usmál. Udělal dva kroky vpřed a nyní byl ode mě necelých deset centimetrů. Z té blízkosti se mi podlomila kolena. Naklonil se ke mně a políbil mne. V tu chvíli se měsíc opět schoval. Jeho rty byly tak sladké, celá ta chvíle byla kouzelná, ale jakmile vyšel měsíc, Draco se ode mě odtáhl.
"Co se ve tmě stalo, to v ní také zůstane." řekl, usmál se, políbil mě na tvář a odešel. Chvíli mi trvalo, než jsem se dostal z toho šoku. Když jsem se konečně probral, sehnul jsem se pro pobertův plánek, který mi během toho okamžiku vyklouzl z ruky. Draco udělal dobře, že odešel. Právě sem přicházel Snape. Rychle jsem zvedl plánek ze země a utíkal tmou na kolej.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama